Pověsti

Home » O městě » Pověsti

Legenda o zázračném obrazu sv. Salvátora

 Když se 26. 7. 1648 Švédové zmocňují Hradčan a Malé Strany a začínají plenit rudolfínské sbírky v Praze, ukořistí mezi jinými i obraz Spasitele, namalovaný na lipovém dřevě. Při převozu ale vypadl z vozu a anonymní nálezce jej prodal jednomu z úředníků Ferdinanda Slavaty.
Nový majitel se vydal do Chrudimi, cestou ovšem vážně onemocněl. Byl ošetřován v domě na Resselově náměstí, který patřil Janu Pfeifferovi. Majiteli domu před smrtí obraz také daroval. Švédové však nešetřili ani Chrudim. Pfeiffer s celou rodinou odjel do bezpečí a dům svěřil své služebné Dorotě. Záhy jej obsadili švédští vojáci. Dlouhou chvíli si krátili hrou v kostky, právě o zmíněný obraz. Když všem padla shodná čísla, jeden z vojáků jej ze vzteku probodl dýkou. Další po obrazu mrští konvicí a pak už rány jen přibývaly. V místech ran se prý z obrazu náhle řinula krev! Vyděšení vojáci jej odhodili a služebná Dorota bezpečně ukryla. Když se pán vrátil, vylíčila mu celou událost. Pfeiffer dal ihned obraz opravit, přesto se krev na něm i nadále objevovala. Majitel nakonec obraz věnoval církvi. Arcibiskupství v Praze jej prohlásilo za zázračný. Obraz byl nakonec umístěn na své současné místo, do kostela Nanebevzetí Panny Marie na Resselově náměstí v Chrudimi. K obrazu se pak konaly slavné poutě a procesí, a to zejména v dobách morových epidemií.

 

kostel Nanebevzetí Panny Marie

foto: Kostel Nanebevzetí Panny Marie - zde je v současnosti "zázračný" obraz umístěn

 

Pověst o pokladu dominikánského kláštera

Vypráví se, že klášterní kostel byl snad vyzdoben stříbrnými sochami dvanácti apoštolů a také zlatou sochou Krista všechny v životní velikosti. Oči soch apoštolů byly ze zlata, oči Kristovy z diamantů. Z obavy, aby sochy nebyly znesvěceny nebo zničeny, zakopali je kdysi v neklidných dobách mniši na neznámém místě. Uvádí se, že prý na zahradě v sousedství bývalého kláštera. Přesvědčení o zakopání soch na tomto místě bylo tak silné, že si údajně vlastníci domu při smluvním převodu vlastnictví k zahradě vymiňovali podíl na nálezu soch. Druhé možné místo úkrytu soch je pod hlavním náměstím. A to v místě, kam dopadal stín vrcholu věže přesně o třetí hodině odpolední. Během doby se ale pozapomnělo, o kterou z věží jde. Věže vyhořely a dostaly nové pokrytí a datum, kdy měl být stín sledován se také zapomnělo. Takže sochy kdesi v podzemí hlavního náměstí dosud čekají. Třetí možné místo pro ukrytí soch bylo v hradební věži zvané Prachárna. Dokonce bylo na tomto místě úředně pátráno, byly údajně objeveny i schody sestupující někam dolů, bohužel zavalené stavební sutí.

 

O bezhlavém kapucínovi

Jde o nejvýznamnější chrudimské strašidlo. Dle pověsti vstoupil do zdejšího kapucínského kláštera mladík, který při vstupu přijal klášterní jméno Fortunát, což znamená štěstím obdařený. Ale jméno mu mnoho štěstí nepřineslo. Se složením řeholních slibů pravděpodobně neodložil všechny touhy a přání běžného života a tak se stalo, že se seznámil s paní Voršilovou, manželkou zámožného řezníka. Když se však jednou řezník vracel domů, zahlédl oknem, jak Fortunát klečí před paní Voršilovou a pravděpodobně jí vyznává city svého srdce. Řezník vlétl do místnosti a jedním rozmachem usekl kapucínovi hlavu. Useknutou hlavu zabalil do kusu látky a hodil ji do nedaleké řeky. Bezhlavou mrtvolu pak odnesl do „kapucínské“ valy a šel se udat. Kapucín bez hlavy nenalezl pokoj ani po smrti a občas se na valech zjevoval, když klášteru hrozilo nějaké nebezpečí nebo pohroma.

kostel sv. Josefa

foto: Kostel sv. Josefa, který byl dříve součástí kapucínského konventu, nyní zde najdete Muzeum barokních soch

  

Hotel Bída

Důvodem pojmenování někdejšího hotelu Bída (čp. 32/IV na Masarykově náměstí) byla nespokojenost císaře Josefa II. s obsluhou v roce 1778.

Současná budova připomíná  slávu někdejšího hotelu provozovaného od roku 1850 Matějem Štěpánkem a jeho potomky. Především po renovaci Adolfem Štěpánkem v roce 1897 patřila Bída se svými 50 pokoji k největším hotelům východní Čech a její restaurace a kavárna k nejvyhledávanějším při pořádání významných společenských a kulturní podniků či politických schůzek. Mnohokrát zde byli také hoštěni významní návštěvníci města – mj. i prezident T. G. Masaryk v roce 1920.

Zmíněná pověst ovšem souvisí s dobou, kdy na tomto místě služby přijíždějícím návštěvníkům města poskytoval předchůdce proslulého hotelu – zájezdní hostinec U Bílého lva. V květnu a červnu 1778, v době sporu mezi Rakouskem a Pruskem o tzv. bavorské dědictví, v něm bydlel syn rakouské panovnice, tehdy již římskoněmecký císař, Josef II., který v okolí města zkoumal možnosti pro vybudování opevnění na ochranu proti pruskému vpádu. S poskytovanými službami hostince však nebyl údajně příliš spokojen, a tak svou nespokojenost s obsluhou dal hlasitě najevo poznámkou: „Je to bída“.

Hostinec U Bílého lva pak byl řadu desetiletí chrudimskými občany označován jako „Bída“, oficiálně byl však takto pojmenován až ve 2. polovině 19. století nový hotel rodiny Štepánků.  Není bez zajímavosti, že nové jméno hotelu spojené s tradovaným nepříliš lichotným vyjádřením o úrovni poskytovaných služeb z úst budoucího českého panovníka nijak neuškodilo prosperitě podniku.

V 50. letech 20. století byl hotel Bída vyvlastněn a proměněn na domov učňů a později svobodárnu zaměstnanců Transporty a od roku 1956 zde sílilo ředitelství státních lesů. Většina chrudimských občanů si však tento objekt spojuje především s prodejnou potravin umístěnou v přízemí budovy.

 

Dům U Jelena

Dům "U (tuplovaného) Jelena" prý patřil rytíři z Hyršova. Ten miloval lov tak, až se stal i příčinou jeho  smrti - byl ušlapán stádem jelenů. Dům zdědila manželka rytíře a na památku zesnulého manžela na něj dala umístit jelení hlavu. Zlí jazykové ale tvrdili, že jelení hlava je na domě z toho důvodu, aby mladá paní Dorota mohla manželovi nasazovat každého čtvrt roku vždy nové parohy. Tyto povídačky se samozřejmě vdově také donesly. Jakýsi mladý malíř (který ji utěšoval v jejím smutku) jí poradil, aby pod hlavu napsala nějaký vhodný nápis. Proto se pod jelení hlavou objevily dva mravokárné nápisy: "Nesuď, nebudeš souzen" a "Ty mě soudíš, jinej tebe, jen dej pozor sám na sebe". Nápisy ovšem jen povzbudily další řeči o mravech vdovy. Ta proto na Chrudim zanevřela, dům prodala a odstěhovala se do Kutné Hory. Novým vlastníkem domu se stal jirchář Berkus. Po smrti jircháře vznikl mezi jeho dvěma syny krutý spor o dědictví. Skončil nakonec naštěstí smírem, když se zemřelý otec několikrát zjevil současně oběma synům. Na znamení ukončení sporu pak k jelení hlavě přimalovali na každý roh domu po jednom jelením těle.

 foto: Dům U Jelena s dodnes platnými pořekadly

 

Smlouva s ďáblem

V jednom chrudimském domě ustřihl prý ďábel kratiknotem jeho tehdejší majitelce celý nos a napsal jím na stěnu krvavá čísla 7, 17, 77 a 87. Když se zohavená nešťastnice probrala ráno ze mdlob, zjistila, že nos má celý, ale krvavá čísla na bílé stěně jen zářila.
Sázka na tato čísla jí přinesla fantastickou výhru. Ta jí štěstí bohužel žádné nepřinesla. Začala žít na vysoké noze, utratila záhy nejen vyhrané peníze, ale i stavení. Zemřela prý v naprosté chudobě.

 

Pověst o ohnivém psu

Pod Slepičími schody žil v domku punčochář Adam Moučka. Měl tři dcery. Ty se nemohly dočkat, až nemocný otec zemře a napomohly mu jídlem z otrávených hub. Zesláblému nemocnému však upadla miska s jídlem na zem, kde ji rychle sežral velký černý pes, který krátce na to zcepeněl. Nešťastný otec poznal, co mu hodné dcerušky nachystaly. Proklel je s tím, že pes bude hlídat stavení i se zahrádkou a vyžene každého, kdo by se tam chtěl usadit. Po otcově smrti dcery rychle prodaly dům a odstěhovaly se pryč. Raději dříve než se rozkřiklo, že se vždy o půlnoci pod okny stavení objeví ohnivý pes, jehož strašné vytí nelze vydržet.

 

Hyksovo peklo

Kdysi dávno prý vedla tajná chodba z dnes již zbořeného Modestinova domu (dnešní parčík vedle hlavního kostela Nanebevzetí Panny Marie) a ústila někde v lukách na Pumberkách (dnešní Větrník). Louky patřily ke Kalousovskému mlýnu mlynáře Jana Netřebala, který se zadlužil u tehdejšího vlastníka Modestinova domu. Tomu se krásné louky velmi líbily a podařilo se mu jich zmocnit úhradou mlynářova dluhu. Netřebal pak na smrtelné posteli svého věřitele proklel. Hyksa přišel o všechen svůj majetek, zůstala mu jen louka, která se stala jeho peklem.
Po smrti pobíhal po přilehlé stráni v podobě ďábla, strašně naříkal a křičel. Louka si tak vysloužila jméno “Hyksovo peklo”.

 

Pověst o Kacafírkovi

Původně byl prý Kacafírek chrudimský měšťan, který žil v 16. století. Jeho veselé kousky byly  známé na celém Chrudimsku a sloužily jako základ několika pověstí o něm. Kacafírek (chrudimský špýmař, čtverák, zvaný též český Enšpígl) podle jedné z povídaček chytře potrestal záletnou koželuhovu ženu z košumberského panství. Koupil od jejího manžela prý skříň s ukrytým milencem a manželce ji prázdnou zase zpět výhodně prodal. Jiná pověst praví, že při jmenování konšelů v Chrudimi obveseloval přítomného pana podkomořího hádankovým soubojem s jeho šaškem. Šašek údajně nedokázal odpovědět na Kacafírkovu třetí otázku správně. Chrudimský čtverák nad ním vyhrál a získal krásný plášť s biretem. Naopak šašek musel jezdit na oslu po zdejším náměstí.